Michaela Kudláčková - její obrázky léčí…A žijí…

Abyste to správně pochopili. Jako malá byla zvláštní, divná… říká o sobě ve své knize Jak se modlí čarodějky.  Viděla aury, cítila energie. A jednoho dne… Míše bylo už něco přes třicet let, se jí zdál sen.

V tom snu se dostala do jeskyně plné krystalů, byl zde muž a krásná žena.  Patřili k sobě, ale každý byl jiný. Vyzařovali neuvěřitelně silné energie a jí se z toho snu nechtělo. Jako by tím snem, ve kterém navíc slyšela nepopsatelnou hudbu, dostala do jiné sféry.

Po probuzení se cítila a jinak, obohacena o něco, vnímala jinak. Jako v transu si jela koupit čtvrtky a barvy. Celý den pak malovala toho muže a ženu.

Jak jsi se cítila v té chvíli, kdy jsi malovala a „ono to šlo“… protože předpokládám, že když jsi u toho vydržela celý den, tak to šlo J…

Strašně dobře, ale zároveň jsem byla zmatená. Já potřebuju, nebo hledám pro všechno nějaké racionální vysvětlení. Mám ascendent v Panně a ta potřebuje vždycky nějaké vysvětlení, na které má škatulku. Tady to nešlo. Současně jsem ale cítila, že jsem byla někde, v jiném světě a že ti dva jsou reální tak, jako já. Že jsem něco dostala a že to, že je namaluji a zůstanou u mě, bude jako dík, satisfakce.

Psala jsi, že ten obraz stále máš v ložnici, nenapadlo tě někdy ty dva přemalovat, udělat stejný obraz ještě jednou?

Ne, nikdy. Mám je strašně ráda. Navíc, o několik roků později jsem se dozvěděla, že taková jeskyně existuje v Mexiku. Že to jsem viděla je Selenit. A že je pojmenovaný podle Bohyně Selené a její bratr je Helios. Došlo mi to. Bylo to zvláštní. Opět jsem se musela rozloučit se škatulkou. Na to není racionální vysvětlení.

Jenom maluješ? Tedy jenom barvy, nebo vezmeš i pastelky a kreslíš?

Kreslím i uhlem, tužkou, temperou….

Tvoříš jen pod vlivem smutku nebo pocitu, že ze sebe musíš něco dostat? Obrázky z radosti nevznikají?

Člověče málokdy. Spíš je to opravdu o tom, že jen když mě něco trápí. Ale jeden obrázek bez smutku mám. Tenhle. Tomáš vypadal, když spal jako „šípkový růženec“. Tak to mě nic netrápilo. J

A jsi schopna kreslit i v přírodě, v terénu, nebo si na tuhle činnost musíš zalézt do soukromí pod střechu ke stolu, stojanu?

Maluji doma, ale když nad tím přemýšlím, klidně bych šla i před dům na zahradu. Je to jedno. Hlavně, když to nebude v autobuse, nebo v metru. Mám klaustrofobii, takže …byl by to asi výživný obrázek :D

Znáš tu příjemnou únavu, když je člověk vymalován, vykreslen a může spokojeně usnout?

Znám, moc dobře. Navíc máš pocit, že jsi udělala něco hezkého. Mám na mysli, pro sebe hezkého. To pak dám takový obrázek tak, abych na něj viděla, když usínám. Víš, mám z těch pak silný pocit, že jakoby žijí. Se mnou.

Který z obrázků, jež jsi vytvořila ti je nejbližší?

VŠECHNY! J Krom toho jsem hrozná. Mnoha lidem jsem slíbila obrázek a pak jsem jim ho nebyla schopná dát. Nemohla bych se tím živit, protože bych umřela hlady J

Tenhle měl být například pro maminku mého bývalého přítele. Mám ji moc ráda. No, nedala jsem jí ho. Nešlo to. Pochopila to J

Máš i nějaký, do kterého jsi vymalovala něco zlého, který působí negativně, protož jsi  prostě chtěla sama v sobě prostředni

ctvím štětce definovat nějaké neurčité negativum?

Většinu – pochybuji, že tyhle obrázky působí pozitivně. Ale já je miluju. Jsou to doktoři. Oni mě toho zbaví a já je za to mám ráda.

Nebojíš se třeba, že ta negace, to, co jsi do nich vykreslila, se ti nějak vrátí, že se na ten obraz podíváš ty (nebo nebo někdo jiný) a on na tebe či někoho jiného tu depresivní náladu přenese?

Kdepak, je to přesně naopak. I ten, kdo se dívá, i já, alespoň zatím, má spíš dojem, jakoby ten obrázek ty věci vcucnul do sebe a nějak je neutralizoval, že už vlastně nejsou vůbec nepříjemné. Jak když Ti vrací něco životadárného. Napadá mě analogie s kytkami. Fotosyntéza J

Máš čtyři dcery, má některá malířský talent, nebo musí ještě deset, patnáct let počkat, než si taky ve snu zajdou do jeskyně?

Pavlína moc hezky maluje.

Michaela Kudláčková byla ve svém životě kdečím, taxikářkou, barmankou, reklamní manaže

rkou, úřednicí nebo provozní v restauraci. Poslední roky zakotvila v žurnalistice a zejména ve webech a časopisech pro ženy, v současné chvíli má vlastní magazín pro ženy s názvem Popelky. Má čtyři d

cery a žije v tuto chvíli Praze.

..a doufám, že to tak i zůstane. Miluji své město. Asi jako každý člověk s osobním vztahem k domovu. Fascinuje mě atmosféra, historie Prahy, její tvář. Nevěděla jsem jak moc, dokud jsem z ní neodešla.

Vlastně jsem asi hodně šťastný člověk. Miluji i svoji práci, zpětnou vazbu, která se vrací od čtenářek, to, že je jich čím dál víc a tak… prostě mám ráda lidi a pro ně to dělám. Jsem na sebe do jisté míry i pyšná, že jsem to s magazínem dotáhla do konce. I když, nutno říct, že bez Tomáše bych to nedokázala ani omylem. Motivoval mě, hodně pomohl a hlavně ve mně věřil.

A nejen on. Hodně přátel a také rodina. Mám mnoho  z toho, co jsem si přála. A to je paráda!

Pořád ale tvořím další sny a další přání. Člověk by měl snít, to dává optimismus a také by si měl dávat dosažitelné cíle, protože to pak dává víru v sebe a hodnotu.