Abyste to správně pochopili. Jako malá byla zvláštní, divná… říká o sobě ve své knize Jak se modlí čarodějky.  Viděla aury, cítila energie. A jednoho dne… Míše bylo už něco přes třicet let, se jí zdál sen.

V tom snu se dostala do jeskyně plné krystalů, byl zde muž a krásná žena.  Patřili k sobě, ale každý byl jiný. Vyzařovali neuvěřitelně silné energie a jí se z toho snu nechtělo. Jako by tím snem, ve kterém navíc slyšela nepopsatelnou hudbu, dostala do jiné sféry.

Po probuzení se cítila a jinak, obohacena o něco, vnímala jinak. Jako v transu si jela koupit čtvrtky a barvy. Celý den pak malovala toho muže a ženu.

Jak jsi se cítila v té chvíli, kdy jsi malovala a „ono to šlo“… protože předpokládám, že když jsi u toho vydržela celý den, tak to šlo J…

Strašně dobře, ale zároveň jsem byla zmatená. Já potřebuju, nebo hledám pro všechno nějaké racionální vysvětlení. Mám ascendent v Panně a ta potřebuje vždycky nějaké vysvětlení, na které má škatulku. Tady to nešlo. Současně jsem ale cítila, že jsem byla někde, v jiném světě a že ti dva jsou reální tak, jako já. Že jsem něco dostala a že to, že je namaluji a zůstanou u mě, bude jako dík, satisfakce.

Psala jsi, že ten obraz stále máš v ložnici, nenapadlo tě někdy ty dva přemalovat, udělat stejný obraz ještě jednou?

Ne, nikdy. Mám je strašně ráda. Navíc, o několik roků později jsem se dozvěděla, že taková jeskyně existuje v Mexiku. Že to jsem viděla je Selenit. A že je pojmenovaný podle Bohyně Selené a její bratr je Helios. Došlo mi to. Bylo to zvláštní. Opět jsem se musela rozloučit se škatulkou. Na to není racionální vysvětlení.

Jenom maluješ? Tedy jenom barvy, nebo vezmeš i pastelky a kreslíš?

Kreslím i uhlem, tužkou, temperou….

Tvoříš jen pod vlivem smutku nebo pocitu, že ze sebe musíš něco dostat? Obrázky z radosti nevznikají?

Člověče málokdy. Spíš je to opravdu o tom, že jen když mě něco trápí. Ale jeden obrázek bez smutku mám. Tenhle. Tomáš vypadal, když spal jako „šípkový růženec“. Tak to mě nic netrápilo. J

A jsi schopna kreslit i v přírodě, v terénu, nebo si na tuhle činnost musíš zalézt do soukromí pod střechu ke stolu, stojanu?

Maluji doma, ale když nad tím přemýšlím, klidně bych šla i před dům na zahradu. Je to jedno. Hlavně, když to nebude v autobuse, nebo v metru. Mám klaustrofobii, takže …byl by to asi výživný obrázek :D

Znáš tu příjemnou únavu, když je člověk vymalován, vykreslen a může spokojeně usnout?

Znám, moc dobře. Navíc máš pocit, že jsi udělala něco hezkého. Mám na mysli, pro sebe hezkého. To pak dám takový obrázek tak, abych na něj viděla, když usínám. Víš, mám z těch pak silný pocit, že jakoby žijí. Se mnou.

Který z obrázků, jež jsi vytvořila ti je nejbližší?

VŠECHNY! J Krom toho jsem hrozná. Mnoha lidem jsem slíbila obrázek a pak jsem jim ho nebyla schopná dát. Nemohla bych se tím živit, protože bych umřela hlady J

Tenhle měl být například pro maminku mého bývalého přítele. Mám ji moc ráda. No, nedala jsem jí ho. Nešlo to. Pochopila to J

Máš i nějaký, do kterého jsi vymalovala něco zlého, který působí negativně, protož jsi  prostě chtěla sama v sobě prostředni

ctvím štětce definovat nějaké neurčité negativum?

Většinu – pochybuji, že tyhle obrázky působí pozitivně. Ale já je miluju. Jsou to doktoři. Oni mě toho zbaví a já je za to mám ráda.

Nebojíš se třeba, že ta negace, to, co jsi do nich vykreslila, se ti nějak vrátí, že se na ten obraz podíváš ty (nebo nebo někdo jiný) a on na tebe či někoho jiného tu depresivní náladu přenese?

Kdepak, je to přesně naopak. I ten, kdo se dívá, i já, alespoň zatím, má spíš dojem, jakoby ten obrázek ty věci vcucnul do sebe a nějak je neutralizoval, že už vlastně nejsou vůbec nepříjemné. Jak když Ti vrací něco životadárného. Napadá mě analogie s kytkami. Fotosyntéza J

Máš čtyři dcery, má některá malířský talent, nebo musí ještě deset, patnáct let počkat, než si taky ve snu zajdou do jeskyně?

Pavlína moc hezky maluje.

Michaela Kudláčková byla ve svém životě kdečím, taxikářkou, barmankou, reklamní manaže

rkou, úřednicí nebo provozní v restauraci. Poslední roky zakotvila v žurnalistice a zejména ve webech a časopisech pro ženy, v současné chvíli má vlastní magazín pro ženy s názvem Popelky. Má čtyři d

cery a žije v tuto chvíli Praze.

..a doufám, že to tak i zůstane. Miluji své město. Asi jako každý člověk s osobním vztahem k domovu. Fascinuje mě atmosféra, historie Prahy, její tvář. Nevěděla jsem jak moc, dokud jsem z ní neodešla.

Vlastně jsem asi hodně šťastný člověk. Miluji i svoji práci, zpětnou vazbu, která se vrací od čtenářek, to, že je jich čím dál víc a tak… prostě mám ráda lidi a pro ně to dělám. Jsem na sebe do jisté míry i pyšná, že jsem to s magazínem dotáhla do konce. I když, nutno říct, že bez Tomáše bych to nedokázala ani omylem. Motivoval mě, hodně pomohl a hlavně ve mně věřil.

A nejen on. Hodně přátel a také rodina. Mám mnoho  z toho, co jsem si přála. A to je paráda!

Pořád ale tvořím další sny a další přání. Člověk by měl snít, to dává optimismus a také by si měl dávat dosažitelné cíle, protože to pak dává víru v sebe a hodnotu.

Tarot by se dal přirovnat k Božské knize obrazů… a snad i k nebeské šachové partii, kde triumfy představují entity, které se na svých cestách přes šachovnici čtyř živlů pohybují respektujíc zákony, které samy vytvářejí….

Řekla o jeho návrhu tarotů  Frieda Harrisová, které pojetí  Crowleyho díla velmi zaujalo, ovšem považovala ho za nepříliš zdařilé. Jak karetní soubor, tak jeho knihu. Usoudila, že Crowley na to šel dobře, ale je třeba tomu všemu dát řád. A tak ona malířsky zpracovala Crowleyho tarot, jež se stal jedním ze základních tarotových sad. Využívá symboliku starého Egypta a antického Řecka, ale i středověku, křesťanství a Dálného východu, ale také kabalu, numerologii, astrologii a alchymii.

Ovšem Alister Crowley (vlastním jménem Edward Alexander Crowley) za sebou nenechal jen své jméno u tarotů…

Kolébka jeho vnitřní „Bestie“

Narodil se 12. října 1875 ve Warwickshire v Anglii údajně mezi jedenáctou hodinou večerní a půlnocí. Téměř půlnoční dítko mělo štěstí, rodina byla zámožná, otec byl protestantský kazatel Plymuthských bratrů, což byla křesťanská sekta.  O pět let později umírá jeho právě narozená sestra a  o dalších sedm let poté umírá i otec, což pro něj muselo být vysvobození a od své rodiny se nadobro distancoval.

Puritánská až sektářská zbožnost, víra ve všemocného trestajícího Boha, jež vás vrhne v plameny pekelné, ve které byl až dosud vychováván se v něm bouřila. Jeho matka byla z jeho chování nešťastná a údajně ho nazvala „Bestií“ podle Janova zjevení v Bibli. Stalo se to ve chvíli, kdy ho přistihla při masturbaci.  Není divu, že si toto označení nechal a za Antikrista se začal považovat. Nazýval se Bestií 666 a sexuální deviace v něm snad i tento zážitek živil energií silného ohně.

Studoval Trinity College v Oxfordu filozofii, psychologii a ekonomii i filologii.  Uměl několik jazyků a vynikal v matematice a v šachových partiích, kterých se účastnil profesionálně. Jeho nesmírná inteligence byla až pronikavá a kolem roku 1879 si mění své křestní jméno na Alister. Cestuje po Indii, Barmu, svého času žije také v Paříži, cestoval i napříč Čínou, byl v Maroku, Tunisu…

Hlásil se ke svobodným zednářům, nikdy však jeho členství nebylo na veřejnosti potvrzeno, je to domněnka z řad dohadů. Jeho život byl sbírkou „hříchů“ - však posuďte sami.

Okultista ze kterého jde… strach?

Určitě. Kam se ve svém životě vrtne, tam zakládá nějaké okultní a náboženské hnutí.  Na Sicílii dokonce sepisuje Thelémská mystéria, která mu měla nadiktovat nějaká nehmotná identita. A podle této své sepsané knihy vede kruh svých příznivců. Není divu, jejich mottem bylo „Dělat co chceš, ať jediným je zákonem.“  Byl zde prostor pro rituály, ve kterých měly své místo drogy či sexuální praktiky. Sám Crowley měl za svůj život údajně stovky žen.

Několikrát sice zakotvil v pevném partnerském vztahu,  dokonce byl jednou ženatý a měl dceru a v této době cestuje po Číně, kde jeho malá dcera tragicky umírá. Po návratu se s partnerkou rozvádí.  Podruhé se oženil v roce 1929 v Německu.  Ovšem nepřeberné množství milenek nelze spočítat…. Zejména při magických orgiích.

A jeho magické praktiky přebírají mnozí následovníci, včetně českých okultistů Josefa Veselého nebo Františka Kabeláka.  Crowley se věnoval mnohým magickým směrům a dokonce provedl kdesi v saharské poušti v Alžírsku rituál, při kterém stál v magickém trojhranu.
Tedy se mu zjevil démon. Prý jediný zdokumentovaný případ!

Napsal několik básnických sbírek, románů a popisů tarotových karet a namaloval několik děl.

Ke konci života strádá

Trápí ho nedostatek financí, astma a stále se zvyšující dávky drog, na které byl zvyklý již od mládí. Měl stavy depresí a eurofií.  V zimě v roce 1945 se stěhuje do hotelu Nesherwood v Hastingsu. Tady prožil dva roky, ve kterých se dle očitých svědků živil jen míchanými vajíčky, studeným krocanem a heroinem.  Zemřel v roce 1947, první prosincový den na selhání srdce a chronické astma. Bylo mu 72 let a jeho popel byl poté  převezen do USA.

Aleister Crowley

(12. října 1875 Royal Leamington Spa, Warwickshire  – 1. prosince 1947 Hastings, Anglie)

Možná o něm nevíte, že:

-        Hostie, které používal při svých rituálech, měly příměs ejakulátu či jiných exkrementů

-        Ve svých rituálech používal i svou první manželku a to jako médium

-        Na svatební cestě byl na Cejlonu

-        Byl prvním evropanem, který se stal na svých cestách buddhistický mnichem

Zdroje:  www.wikipedia.org

A myslím, že se mu to mimořádně daří. Vystudoval Pedagogickou fakultu Ostravské univerzity na Katedře výtvarné tvorby, obor volná a užitá grafika u profesora Eduarda Ovčáčka. Od roku 2002 působí v oblasti užité grafiky a designu. V letech 2005-2009 kompenzoval absenci volné tvorby autorskými projekty v oblasti gamedesignu.

Pro úplně neznalé, co je to gamedesign?

„V doslovném překladu je gamedesign navrhování her. V současné době je hodně skloňován v kontextu her počítačových, ale v podstatě je úplně jedno, jaký typ hry navrhujete. Gamedesigner je tedy člověk, který navrhuje hry, a to jak po stránce vizuální, tak obsahové. Je to krásná tvořivá činnost, která však velmi často může přejít v posedlost nebo závislost. Postmoderní společnost je navíc zejména kultura volného času, což je pro tvorbu a hraní her živná půda. Teď nevím jestli jsem vám neodpověděl víc než jste chtěla slyšet (:“

No snad ani ne, ale… hraní her i jejich tvorba může být posedlostí. Lze jí nějak krotit, nebo máte v sobě nějakou hranici, kdy už si říkáte – „jsem v tom až po uši“ nebo je tato tvorba zaškatulkovaná v té pracovní pozici (živobytí) a tudíž pro všechny druhy závislostí jaksi „omluvena“?

„Aktuálně na to nemám jednoznačnou odpověď. Hraní samotné může přinášet radost, může rozvíjet vaše schopnosti, paměť atd. Trochu se obávám, že v globálním měřítku může přemíra interaktivity a virtuality her, vytěsnovat jemnocit přemírou umělých a rozumem vytuněných pocitů a následky z toho plynoucí jsou každopádně těžko omluvitelné. Vyvíjel jsem naštěstí v drtivé většině hry pro potěšení a ne pro obohacení, takže jejich smysluplnost a důsledky nade mnou tak nevisí, navíc daly vzniknout mnoha krásným přátelstvím, což je hřejivé.“

Ale vraťme se k umění. Díky neutuchajícímu “duchovnímu hladu” se od roku 2009 Mgr. Martin Vala vrací do prostoru morálně-archetypálních a duchovně-transcendentálních témat, do kterých pronikal autorskou činností, zejména v období studia na vysoké škole. Na své předchozí dílo tak navazuje po osmi letech. Jeho rukopis je obohacen o zkušenosti z mnoha oblastí grafického designu, 2D a 3D grafiky.

Tolik z jeho profilu…

Kdy jste začal poprvé umělecky tvořit?

„V dětství. Pocházím z velké rodiny, ve které je spousta umělecky tvořivých osobností. Největší boom jsem ale prožil po střední škole, která pro mne byla výtvarně poměrně hluchým obdobím, nicméně mne obdařila všetranným technickým vzděláním a pomohla mi rozvinout mauální zručnost v souladu s technickým řešením. Náledovalo půlroční trápení na technické univerzitě, kde se naplno vybarvil nesoulad s vyšší matematikou, chemií a dalšími technickými předměty, které mne ničily svou neúprosností.
V té době mne hodně podrželi rodiče, kteří mě podpořili v intenzivní přípravě na vysokou školu s výtvarným zaměřením. Během 3/4 roku jsem udělal ohromný krok vpřed, kreslil jsem, maloval a sochal x hodin denně. Touto zrychlenou intenzivní kůrou mne provázela moje teta, malířka Jana Ullrichová, které vděčím za mnohé a která měla neochvějnou víru v můj talent. Silně mne ovlivnil také učitel Leszek Wojaczek, jehož přímočarost a obdivuhodná chlapská ráznost, kloubená s citem mi v té době velmi učarovala.
Podařilo se mi udělat zkoušky na Ostravskou univerzitu, obor výtvarná výchova - technická výchova. Technickou výchovu jsem během studia vyměnil za výtvarnou tvorbu, obor volná a užitá grafika. Vysoká škola byla úžasná v množství času a svobody, kdy se člověk mohl věnovat umění, bez ohledu na finanční zhodnocení výsledku. Osahal jsem si všechny možné tradiční grafické techniky, ale přesto můj největší zájem budil počítač a možnosti tvorby, které přináší. Po škole jsem strávil rok v armádě a další bezmála 4 roky v Brně, kde jsem pracoval jako grafický designer. Volná tvorba z té doby se hodně točila kolem fantaskních a ekologických témat, ale bylo ji málo, což vzhledem k tomu, že si člověk v práci škvařil kreativní mozek deset hodin denně, považuju za přirozené.“

Do roku 2009 jste tvořil v Anglii a tam vznikl cyklus nazvaný TO (Theory One). Čím je zvláštní, čím vyniká?

„Tak to úplně nebylo. V roce 2009 jsem kývl na samostatnou výstavu v Brušperské galerii výtvarného centra Chagall, a dost jsem zápasil s tématem. Stále jsem v sobě řešil "Teorií všeho", tedy snahu o pochopení principů, podle kterých tento svět funguje a lámal jsem si hlavu, jak toto téma uchopit vizuálně. Práce designéra mne stále vysávala natolik, že mi na volnou tvorbu nezbývaly síly. Vsadil jsem vše na dovolenou v Anglii, kde máme rodinu, a drtivou většinu volného času jsem tvořil. Každý den vznikaly 1-2 obrazy, bylo to úchvatné, jako bych odvalil kámen z pramene, ze kterého začala prýštit voda. Nemyslel jsem na práci, jen to ze mne vytékalo ven. Počítač byl vždy po ruce a díky znalosti "řemesla" jsem nebyl vázán technikou a pracoval s tím, co mi přišlo efektivní.
Několik dozvuků tohoto výtrysku jsem pak dotvořil po návratu domů a výstavu tak bylo čím naplnit. Paradoxně jsem obraz nazvaný TO, který měl být klíčovým bodem výstavy nakonec nevystavil, jelikož jsem během práce nabyl přesvědčení, že dostatečně nevystihuje záměr. Vzhledem k pozdějším silným reakcím diváků to pravděpodobně nebyl úplně soudný závěr (:.
Cyklus TO je tedy velmi hravý, svobodný a pro mne velmi radostný, protože odstartoval novou vlnu volné tvorby, do té doby latentně dřímající.“

Myslíte, že Vás Anglie inspirovala příjemně a že ta samá díla by nemohla vzniknout kdekoliv jinde?

 „To už se asi nikdy nedozvíme (smích). Domnívám se, že řada obrazů z té doby by vznikla za každé prostorové konstelace. Anglie má pro mne silnou paralelní vazbu vztahující se k trendy určujícímu osobitému designu, který v této zemi vzniká a kterým jsem se určitě nechal ovlivnit ve své profesi. Obrazy samotné byly na Anglii vázány jen okrajově, protože zejména odrážely výron duchovně-kreativního nitra, který se na daném místě a čase "pouze" spustil.“

Ve své galerii na Barace mimo jiné také říkáte: „Svoboda vyjádření je největší síla, kterou můžeme disponovat a je lhostejné, jakým nástrojem jí filtrujeme ven.“ Takže jste štětci a pastelkám opravdu na chuť nikdy nepřišel?

„Kresbě, malbě a práci s textilem a hlínou jsem se věnoval hodně na škole, a nemyslím že by někdy bylo možno klasickou techniku něčím nahradit. Kresba je a bude základ a malba její starší sestra. Pravdou je, že mne na malbě vždycky trochu prudily technické limity, kterými je sevřená. Tento druh limitů má sice každá technika, u mne však bylo nejzábavnější je překonat s pomocí počítače. Nad klasickými technikami však v žádném případě neohrnuju nos, jen je teď nepoužívám. Tužku ale beru do ruky denně, takže se necítím nijak odtržený.“

Jak vám pomohlo studium 2D a 3D grafiky v tvorbě? Dalo vám to opravdu další rozměr v tvorbě?

„Možnosti 2D a 3D grafiky se stále vyvíjejí, a když s nimi pracujete každý den, přejdou vám do krve jako druhá přirozenost. V detailu je to řemeslo jako každé jiné, jehož soulad mezi sofistikovaností a univerzálností nese stejnou míru mistrovství nebo diletantství. Moderní technologie dnes umožňují kreativně tvořit masivnímu množství lidí, kteří navzájem sdílí své výtvory, propojeni se všemi kouty světa. Osobně rozlišuju mezi prací designéra, který usiluje o vytvoření vizuální atraktivity výměnou za "chléb vezdejší" a výtvarníka, snažícího se pomocí umění pochopit zákonitosti "slova páně".“

Žijete a tvoříte v Brušperku, což je nádherné městečko, téměř jako ráj na Zemi. Inspiruje vás okolní příroda, okolní svět, západy, východy slunce? Znovuuchopujete základní principy hmoty a energie, v této vaší větě je přece tolik možností!

„Skoro každý den chodím do studia podél řeky Ondřejnice, která Brušperkem protéká a mám tak možnost pozorovat její proměny v denních a ročních obdobích. Každé ráno tak vyplaším na stejném místě volavku, která pak odlétá stejným směrem pryč. V ohybu ramene sídlí ledňáčci a na konci polní cesty se nepravidelně objevuje lidské smetí, které si tam někdo odložil, v domění že zítra už ten binec není jeho. Brušperk je krásné město, s několika úžasnými průhledy a ne nadarmo se mu říká Lašský betlém, nicméně trpí stejnými neduhy jako všechna města, co znám, zejména pro bezohlednost lidí v něm žijící.
Znovuuchopení základních principů hmoty a energie, nad kterými se tak rád, a tak často zamýšlím je velkou otázkou současné společnosti. Možná je to aktuálně ta nejdůležitější otázka, která trápí (nebo by měla trápit) lidi žijící na této planetě a já se snažím na ní odpovídat jazykem, kterým mluvím nejlépe. Tak jako se básník snaží popsat dokonalost, lásku a krásu, matematik objevit vševysvětlující vzorec, pekař upéct poctivý chleba a učitel ve třídě rozvinout své žáky. Máme stále možnost volby, a tato nejúžasnější svoboda-dar, je zároveň naším "prokletím".

Máte pro tvoření vyhrazený čas, nebo čekáte, až TO přijde a potom tvorbě plně podlehnete? Prostě čekáte na Múzu nebo si jí k sobě umíte přivolat nějak pravidelně?

„Přetlak, to je ten pocit, který musím zřetelně cítit, aby se věci daly do pohybu. A když už se hýbou a vznikají, musí nastoupit pokora, aby úžas z krásy vznikající vám pod rukama nepodněcoval rozum k falši a domýšlivosti. Když jsou tyhle dva motory v souladu, pak je to radost.“

To bezpochyby, to je ta pravá rovnováha. Pracujete jako desingnér, tak se dá říci, že tato tvorba je součástí Vaší práce a zároveň umění je součástí Vaší práce? Kde je nějaký protiklad, něco úplně jiného, relaxačního..? Jak prostě trávíte čas, když chcete vypnout?

„V posledních letech jsem se hodně věnoval vývojem her a herních systémů pro hry na živo, tzv LARPy. Od roku 2006 střídavě spoluutvářím a vedu komunitu sdružující zájemce o tento druh zábavy. Připravuju a účastním se výcviků v oblasti přežití a vojenské taktiky, poslední dva roky se věnuju ruskému bojovému umění Systema, no a hlavně mám s mou milovanou ženou dvě úžasné děti, jejichž budoucnost zvedá stále naléhavěji prst k řešení zásadnějších otázek lidství tak, aby svět do kterého vyrůstají nebyl pohlcen chamtivostí, konzumním chlemtáním a otrockým papouškováním odosobnělých dogmat z lenosti.“

Děkuji za krásné otázky.

A já děkuji Vám za ještě příjemnější odpovědi a když tak přemýšlím, co Vám popřát, tak asi… tak asi nekonečně mnoho cest podél řeky Ondřejnice a té ubohé volavce, ať jí to každé ráno dobře létá. A aby ten náš svět nebyl pohlcen tím, co zmiňujete v poslední odpovědi.

Foto: archív Mgr. Martina Valy

Baraka profil: http://www.project-baraka.com/cs/galerie/3149/martin-vala/

Jeho sláva začala stoupat až po jeho smrti v roce 1890 a pak také po výstavě v Paříži v roce 1901 a stává se mimoděk se stává jedním ze zakladatelů uměleckého směru zvaného expresionismus.

Vážné a uzavřené dítě, láskou zklamaný mladík

Vincent se narodil do protestantské rodiny a byl prý věčně vážné a uzavřené dítě. Ačkoliv měl ještě sestru, více se spřátelil se svým o čtyři roky mladším bratrem Theem van Goghem, který za ním poté odchází do galerie Goupil & Cie v Haagu. Z Haagu ale poté odchází do Londýna, kde se zamiluje do dcery své „bytné“. Krásná Uršula Loyerová ho ale odmítá a láskou zklamaný Vincent se po roce pobytu v Anglii vrací do Nizozemska. Do Anglie se poté ještě krátce vrací za svou sestrou. Stejně jako ho v roce 1876 propouští z galerie, údajně pro „nedostatek motivace“.

Farářem i horníkem

Vincent van Gogh se dává na studia náboženství, aby se v roce 1978 stal laický farářem v belgickém chudém hornickém kraji. Neměl vůbec jednoduchý život a svého času si vydělával i fáráním, čím se přiblížil „svému“ lidu ještě víc. Začíná se opět vracet z pozapomenutému kreslení a tak trochu stylově začíná kresbami uhlem.

Znovu malíř

Jeho bratr mu radí, aby se do malování pustil vážně. Vincent ho uposlechl a dal se v Haagu na studia, učil ho Anton Mauva, který, ač se ti dva rozešli pro příliš rozdílné názory na malbu, zanechal v něm mohutnou stopu. Světlo, jasnost tahů a také jeho styl zdůrazňování tmavých tónů – to byly styčná i sporná témata učitele a žáka.

Žák jde ale dál svou cestou, porůznu cestuje po Nizozemí a dává se na kresby vesnických motivů. Až později, ovlivněn uměleckou akademií v Antverpách mění svůj styl na poněkud „japonský“ a v tomto stylu vytváří několik obrazů.

Na jaře 1886 se vrací za svým bratrem do Paříže a tam spolu bydlí v jednom domě. Čile se věnuje kreslení a nechává se ovlivňovat mnoha dalšími umělci. Pracuje s barvami a vzniká jeho typická vlastnost – použití doplňujících se kontrastních barev, hlavně modré a oranžové – aby tak zdůraznil krásu každé z nich.

Snad si tak trochu kompenzuje své neúspěchy na milostném poli a alespoň na plátně nechává zářit dva protiklady (jako muž a žena, jak se zmínil v jednom ze zveřejněných dopisů).

O dva roky později však Vincent odchází ze svého společného bydlení s bratrem a odchází do Arles, kde vznikají jeho malby se slunečnicemi a také se tu snaží dát dohromady uměleckou skupinu. Jeho život je ale až příliš divoký, než aby se mu to trvaleji podařilo.

Absint je viníkem jeho šílenství?

Proč všechna Van Goghova díla působí tak trhaně, nesoustředěně a rozhodně ne hladce a hřejivě? Možná je odpověď v teoriích, podle kterých trpěl psychickou poruchou nejspíše způsobenou častou konzumací absintu. Objevují se ale také dohady, že trpěl Meniérovou nemocí.

Nebo se postupně otrávil olovem, kadmiem a arsenem obsaženými v jeho barvách.

Prý si dokonce uřízl kus levého ucha, které umyl a nechal na vrátnici jedné z jeho bývalých prostitutek. Ó, jak krásný dar. Slečna měla jistě radost…Podle jiných teorií  se však vincent pohádal a posekal šavlí se svým přítelem Paulem Gauginem (jež ho velmi obdivoval) a teorie vlastnoručně uříznutého ucha měla Paula ochránit před trestem.

Jeho šílená díla

Dobrá, jinak asi ani člověk smýšlet nemůže a neumí. Van Gogh patrně opravdu byl přinejmenším napůl šílenec, měl poškozenou psychiku. Jeho kresby se začínají skládat z malých čárek, což působí velmi nesourodě. Jeho Slunečnice působí negativně, vidíte uprostřed tu lebku?  Která tříští vše ostatní? A o odstínech jeho žlutě se vyprávějí legendy, kdo jiný než on umí udělat z pozitivní barvy negativní? Zvláštní. Stejně jako další nesourodý obraz Ložnice v Arles. Ten je dodnes vystaven v Moskvě.

Kudrlinkami si léčí duši, ale stejně „smutek trvá navždy“

Poté se v roce 1889 léčí na psychiatrické klinice a tam v rámci terapie mění svůj styl. Místo čárek používá kudrlinky. Nejvíce patrno je to na obrazu Hvězdná noc. Léčba však nenese své ovoce. Rozpolcený Van Gogh se v létě roku 1890 postřelil do hrudníku a nevěda, že je smrtelně zraněn ještě došel do hostince a za dva dny umírá v náručí svého bratra. Jeho poslední slova zněla:

„Smutek potrvá navždy“.

V jeho obrazech určitě.

Vincent Willem van Gogh (30. března 1853 – 29. července 1890)

Možná o něm nevíte:

-   Že jeho malby jsou nejdražšími na světě. V roce 1987 se jeho Kosatce prodali za 53,9 milionů dolarů

-   Ještě lépe dopadl Portér doktora Gacheta, ten se prodal za 82,5 milionů dolarů

-   Jeho bratr Teo ho nejenže finančně podporoval, ale vázalo je vřelé přátelství, bylo uveřejněno na 652 vzájemných osobních dopisů.

-   Chtěl se oženit s vdovou a pak také s prostitutkou s pěti dětmi. Ani jeden pokus o „námluvy“ mu ale nevyšel.

Foto: www.wikipedie.cz

Galerie olejomalba >>

Historie

Charakteristika

Schnutí olejomalby

Techniky malby

Štětcem

Pastózní

Jiné

Vrstvená technika

Alla prima

Přípravky k malbě

Podle účelu:

Doporučení

Na růžích ustláno neměl, byl totiž nemanželským synem obyčejné venkovské ženy a váženého notáře. Jeho otec se později oženil se sobě rovnou a sice – světě div se – dcerou notáře. Jeho matka se také provdala, když byl malému Leonardovi jeden rok.  Ač levoboček, měl štěstí  a jeho vlastní otec mu zajistil alespoň odpovídající vzdělání.

Dobře udělal.

Žák předčil svého učitele

Leonardo byl totiž velmi nadaný žák a to v mnoha směrech. Od přírodovědných oborů až po umění a techniku. Od patnácti let se učil pod vedením renomovaného Andrea del Verrochio. Již jeho první díla dávala tušit, že je tu tovaryš, který převyšuje své učitele. Jedno z jeho prvních děl je proslulý „Křest Krista“, který byl tak úžasný, že sám mistr Verrochio se prý rozhodl, že již malovat nebude. Nejspíše propadl pocitu, že sám již nemá svému žákovi (potažmo i žákům jiným) co nabídnout.

Da Vinciho Mona Lisa je opředena tajemstvím

Kdo by neznal tento legendární obraz? Je na něm žena? Jaká žena? Proč se tak tajemně dívá? Když se na ní zadíváte, můžete po čase získat stejný dojem, jako mnozí badatelé – a sice, že na obraze je podobizna muže.

Kdoví, tohle tajemství si vzal sám Leonardo da Vinci do hrobu. Tajemství díla, které tvořil celé tři roky po svém návratu z Milána do Florencie.

Ovšem Dáma s hranostajem je již příjemnější

Přesto, když se podíváte i na další jeho známý obraz a sice Dámu s hranostajem, lze jen těžko odolat jistému podezření, že valná část Mony Lisy je JEN autorovým osobitým stylem. V tvářích obou dam lze  nalézt některé jemné společné rysy.

Mona Lisa stejně jako Dáma s hranostajem je prostě Leonardo Da Vinci. Jeho hluboké úhly a esovité tvary…

Homosexualita ho zastavila v jeho rozkvětu?

V roce 1476 byl obviněn a vyslýchán z trestného činu obcování s mladým prostitutem. Homosexualita byla tenkrát stíhána a trest mohl být i nejvyšší – smrt. Mezi skupinou obžalovaných, kde byl také mladý Leonardo, byl ovšem syn jednoho z vlivných florentských občanů a tak díky protekci všichni vyvázli jen s tělesnými tresty.

Nikdo neví, co na celé kauze bylo pravdy, ale Leonardo da Vinci se od té doby uzavřel více do sebe a někteří si myslí, že právě kvůli této události nedošlo mnoho jeho vynálezů uplatnění. Leonardo da Vinci tehdy jednoduše ztratil důvěru ve svět kolem sebe a uzavírá se do svého vlastního světa.

Není divu…

Byl zrozen pro Miláno?

V roce 1482 odchází z Florenci do Milána a tam nachází obdiv i své následovníky a také zde studuje technické vědy, ale také meteorologii či astronomii. Maluje zde „Poslední večeři“, ovšem poněkud nešťastnou technikou – temperou a olejem – a dílo brzy chátrá. Jako úplně zničené bylo prohlášeno již v polovině 16. století a bylo nákladně a složitě restaurováno.

V roce 1499 se vrací do Florencie, kde studuje matematiku a anatomii… poté se ale opět vrací do Milána, kde se stává chráněncem mladšího bratra tehdejšího papeže Lva X. a dostává pravidelný plat, což je pro něj příjemné. Do této doby se tento nadaný člověk potýkal spíše s bídou. Ve Francii pak ve věku 67  let odchází navždy do uměleckého nebe.

Génius? Sochal, zkoumal přírodu, tvořil hudbu, vynalézal…

Byl to nefalšovaný vědec, ale také vojenský inženýr. Správně pochopil pohyby planet, fyzikální zákony pozemské a také anatomické základy. Svými díly navazoval na takové velikány jako byly G. Galiei, F. Bacon či I. Newton.  Na své konto si připsal vynález principu fungování odsřtedivky, letadla, padáku, potápěšského úboru, bagru, šlapacího soustruhu či tiskařského lisu. V jeho šuplíku zůstal bezpočet plánů….

Nabízí se otázka. Byl tenhle člověk vůbec z našeho světa?

Zanechal 3 500 technických náčrtů, skic a plánů, některé i šifrované. A navíc je tu stále ta záhadná snad už i mýtická Mona Lisa.

A škoda, že se nezachovala jeho hra na loutnu, kterou miloval… to bych si ráda poslechla.

Leonardo da Vinci

(15. dubna 1452 Anchiano u Vinci – 2. května 1519 Cloux u Amboise)

Možná o něm nevíte, že:

-        dvě zakázky po něm zůstaly nedokončené. A sice obraz pro kapli sv. Bernarda a obraz s názvem „Klanění králů“, který rozpracoval. Stejně jako další obraz sv. Jeronýma na poušti

-        je mu připisováno ještě jedno krásné dílo s názvem „Madona ve skalách“, kde není jasným autorem, ale podle linií a stylu je pravděpodobné, že je jeho.

Zdroje:

Foto – potrét www.wikipedia.org

Dáma s hranostajem www.wikipedia.org

Poslední večeře www.wikipedia.org

Sladký vzduch tropických ostrovů, kam zajíždějí načerpat čerstvou vodu. Pach karavan křižujících vzdálené pouště s nákladem koření. Jinak voněly přístavní putyky, jinak tržnice, kde farmáři prodávali přebytky své úrody. Jinak volné moře, jinak moře u pobřeží.

Takmer dennodenne sa mi vynorí nezodpovedaná otázka budúcnosti ľudského spoločenstva. Globálne veľké zmeny, ktoré zachytávame neustále v éteri, víria hladinu kolektívneho povedomia. Čo sa to tak náhle zomlelo a kam to smeruje? Moja odpoveď je - neviem. A pravdupovediac ani nemám v úmysle vytvárať nejaké konštrukty k tejto téme. Ak po nich bažíte, ľahko sa k nim dostanete na internetových blogoch. Ja necítim potrebu produkovať ďalšie... Sama som často otrávená informačným balastom, tlak je veľký zo všetkých strán. Ja sa skôr snažím si hlavu vyčistiť. Na to dobre pomáha fyzická činnosť, taká, ktorá nieje rutinou a treba zapojiť dávku sústredenia. Vtedy všetko čo si človek nazhromaždil cez deň "vyšumí" a ostane len príjemný povznášajúci pocit a možno aj kus užitočnej práce.

Po dlhom argumentovaní sa mi podarilo presvedčiť rodinnú radu na zrušenie televízie. Takže sme si týmto krokom dopriali ako vianočný darček viac času, respektíve čas tvorivejšie využitý. Opäť sa tak môžeme vracať ku zvyku našich predkov - sadnúť si a spoločne sa pozhovárať. O tom, čo kto prežíva, čo potrebuje, čoho sa obáva... jednoducho o živote. Nie o tom, ktorí žijú filmoví hrdinovia v telenovelách, ale o tom našom, skutočnom, ktorý žijeme my. Zo dňa na deň, z minúty na minútu sa nám čas v pozemskom tele kráti. Čo sa raz zrodilo, je predurčené na zánik - aby sa cyklus mohol uzavrieť. Najdôležitejšie a vlastne jediné, na čom záleží, je to, čo je teraz. To, čo prežívam, keď píšem tieto riadky. Ako žijem, ako vnímam svet v tej jedinej milióntine okamihu - v prítomnej chvíli. Čo to tá prítomnosť vlastne je? Veď kým dopíšem vetu a ty ju prečítaš, je to minulosť. Nevadí, prítomnosť sa netreba snažiť uchopiť, zadržať, uchovať do "škatuľky". Stále je tu, bez toho aby sme museli vyvýjať nejakú snahu ju zakonzervovať. Jediné, čo treba, je ju prežiť. V tom prítomnom okamihu je  totiž všetko. Minulosť a budúcnosť je vždy skreslená našim egom, ale prítomnosť je dokonalá, je to krátky záblesk, v ktorom je obsiahnuté všetko. Celý vesmír a všetky odpovede. Keď však človek to "teraz" prežíva, otázky už nepotrebuje. Otázky majú pre pýtajúceho sa význam len v kontinuite času. Ak však predtým a potom odstránime a zostane tu len prítomné teraz, všetko je dokonale jednotné. Neexistujú prekážky, pretože všetko je jedným a tým istým len v mnohých rozmanitých odtieňoch. A táto rozmanitosť sveta je tak krásna! Robme každý, to čo má rád a s láskou, lebo tak to prináša úžitok aj ostatným. Svet bytostí je ako jeden veľký orchester. Keď hrá každý svoj part zodpovedne a čo najčistejšie, potom dohromady vytvára krásnu symfóniu.

Moje predsavzatie do roku veľkej zmeny - roku 2012 - je napĺňať svoju "prítomnosť" v zmysle svojich najkrajších predstáv. Myslím si, že v roku starom sa mi to darilo. Byť s ľudmi a pre ľudí sa dá len vtedy, keď sme uzmierení sami so sebou. Keď sa neklameme a sme úprimní. V pocitoch radosti robím to, čo ma baví, a snažím sa inšpirovať ľudí, aby nečakali a robili to tiež. Žiadne potom nebude, to je ilúzia. Všetko čo máme je teraz! Všetky možnosti vesmíru sú nám k dispozícii, aby sme uskutočnili sami seba. Seba, v svojej  ideálnej podobe. Prestaňme si dávať limity a je jednoducho načrime do prameňa možností, ktorý je dosť výdatný na to, aby uhasil smäd všetkým... Tak ako hovorí N. D. Walsh : "Kto ak nie my, kedy ak nie teraz."

http://www.project-baraka.com/cs/galerie/3188/lenka-janouskova/

Vyděšenému ptáčkovi začaly docházet síly. Ještě naposledy se vzepjal, aby se pokusil nalézt cestu ze svého vězení. Rozepjal křídla, vyrazil vpřed a vzápětí se polomrtvý zřítil na podlahu sražený stínidlem lampy.   

Jak se dělá tak krásné umění?

I neváhala jsem a začala jsem se pídit po samotné autorce. Zjistila jsem, že je to velmi příjemná mladá žena a že svou práci miluje. A takové lidi je radost zpovídat. Pojďte se tedy pokochat společně se mnou nad obrázky Evy Švrčkové.

Vy jste mi už trošku něco prozradila, ale pro ilustrace knihy Kluk a pes jste opravdu použila textilní materiály, aby obrázek vypadal zajímavě, jinak a hlavně autenticky. Šla jste s touto tvorbou jak se říká „na jistotu“ nebo to byl prostě jen nadšený pokus, který prvotřídně vyšel?

Určitě ne. Tato "technika" si v mé tvorbě našla místo už dávněji. V podstatě se vyvinula ještě během studia na vysoké škole, kde jsem se v rámci volné grafické tvorby dostala k experimentování a snažila se klasické grafické techniky obohatit o něco osobitého. Využívání rozmanitých strukturálních materiálů jsem si brzy oblíbila a tak nějak přirozeně je zahrnula i do ilustrací, které tím postupně začaly získávat jistý rukopis. Aspoň tedy doufám :-) 

Na Vašich obrázcích se mi líbí naprostá jednoduchost, která tříbí fantazii pozorovatele. Má chuť v obrázku hledat nějaký třetí rozměr, něco navíc, něco, co na něm nakresleno není, ale je tam skryto. Pocit, nějaká další postava skrytá v křoví,… cokoliv. Kreslíte či malujete obrázek s pevnou představou, co na něm bude, nebo jste někdy sama překvapena, co Vám vzniká pod rukama?

Každé ilustraci předchází přípravná skica, té zase myšlenka, která se zrodí v hlavě, často už při přečtení textu. To je ta lepší varianta, hlavně když jsem si nápadem hned jistá. V horší variantě je potřeba překomponovávat, přetvářet a dívat se na téma z více úhlů pohledu. Většinou se však s papírem a tužkou nějak dohodnu. Skica je vlastně zhmotnění myšlenky. Hotová ilustrace, která podle ní vzniká, je oproti návrhu obohacena nejen o technickou stránku, ale také o duši. To je možná ten třetí rozměr, o kterém mluvíte.

Kdy jste v sobě objevila ten talent a krásu kreslení?

Já jsem ten případ, který už od dětství věděl, jaká bude jeho profese. Paní učitelka ve školce, prý kvůli mě a mojí sestře založila výtvarný kroužek, kam jsme chodily jen my dvě :-) Talent ale nestačí, bez práce a tréninku by to nešlo.

A kdy Vám definitivně došlo, že v životě jen a pouze toto a nic jiného?

Na vysoké škole jsem si uvědomila, že zaměření na dětskou ilustraci byla správná volba. Zároveň mi ale brzy došlo, že v praxi to nebude tak jednoduché. A taky není. Naštěstí nemám ráda stereotyp, takže stále provádím více aktivit najednou. Nevylučuji ani, že bych se jednou pustila i do docela jiného oboru.

Potřebujete na tu správnou náladu pro kvalitní tvorbu nějakou kulisu nebo speciální náladu? Štěstí, neštěstí, zamračeno, slunečno, čtyři stěny, přírodu nebo prostě jen hořící svíčku?

To určitě ano. Aby stál výsledek za to, potřebuji se na práci soustředit a být při ní uvolněná. Pokud tomu tak není, všechno mi většinou trvá mnohem déle. Nejlíp se mi samozřejmě pracuje ve svém ateliéru. V zimě si v něm vytápím dřevem ve starých kamnech, což vytváří příjemnou atmosféru, kterou ještě podporuji oblíbenou hudbou. Přiznávám, že jsem romantik :-)

Tak to je nádherná atmosféra. A pracoviště, přiznám se – téměř záviděníhodné!  Co je nejtěžší na tom prorazit do profesionálního světa ilustrátorů, kreslířů, malířů? Co byste poradila těm, co přijdou zkoušet své štěstí po Vás?

Především je potřeba být k sobě upřímě kritický, neustále na svém umu pracovat, mít rozhled a nenechat se odradit prvními neúspěchy. Stejně jako v jiných oborech, i tady platí, že vyhrává ten silnější. Navíc český knižní trh je trochu těsný a nechrlí dostatek dětskýh knih, nemůže tedy uživit všechny ilustrátory. Proto je potřeba orientovat se i na zahraničí.

V zahraničí je situace jiná?

Samozřejmě je to individuální, ale spíše je to cesta pro více možností. Pro představu, jaká je situace za hranicemi, stačí navštívit např. mezinárodní veletrh dětské knihy v nedaleké Bologni, který každoročně prezentuje ty nejlepší kousky z tohoto odvětví.

Dočetla jsem se o Vás, že máte ráda víno a nemáte ráda osminohé společníky? Zkusím úplně improvizovat. Jaké víno máte tedy nejraději (ať se inspirujeme) a které pavouky nenávidíme (přepokládám, že pavouky) ;-)?

Pocházím z jižní Moravy, takže bez vína by to snad ani nešlo :-) Vína mám ráda vyzrálá, s plnou chutí. Nejraději však přímo z koštýře vinaře. Takže pro inspiraci doporučuji přijet k nám. Pavouky nenávidím úplně všechny. Nemůžu za to, mám fóbii.

Tak s takovou inspirací a bez pavouků se to musí tvořit samo. A jak čerpáte energii, když už Vám dojde?

Energii dobíjím hlavně spánkem, i když žádný velký spáč nejsem. Velmi mi pomáhá cvičení, především power yoga. Moje práce je ale docela vděčná. Na jednu stranu energii odebírá, ale zároveň mě i nabíjí, jako každá činnost, která člověka baví. 

Co chystáte nového? Výstavy, nové knížky, na jakém obrazu právě nyní pracujete?

Momentálně jsem rozběhaná do více směrů. Učím na střední umělecké škole, věnuji se grafickému designu, mezitím odbíhám do svého ateliéru k barvám a grafickému lisu. Od Nového roku se plánuji pustit do několika nových projektů pro děti i dospělé. Až podle výsledku uvidíme, jestli z nich vzejde i nějaká výstava. Zatím nechci nic zakřiknout ale můžu Vás informovat :-)

To bych byla určitě moc ráda. Těším se a držím palce, protože tak krásných ilustrací je u nás jako šafránu…

Foto: archív Evy Švrčkové, http://www.asil.sk/portfolia.php?artist=svrckova

Obrázky jsou z knihy Kluk a pes Ivony Březinové

Je velká škoda, že týden před vernisáží výstavy pan Miler odešel do uměleckého nebe, ale  určitě není škoda, že tam s sebou nevzal Krtečka.

Zůstává tady a stává se nesmrtelným.  Letos na jaře dokonce na palubě raketoplánu Endeavour vylétl do vesmíru ke hvězdám skutečným.

Podle slov Mgr. Akad.mal. Vladany Hajnové tu mělo být původně vystaveno asi deset obrazů jako průřez jeho tvorbou, po jeho smrti se však výstava podstatně rozšířila a obrazů a obrázků je tu ke shlédnutí několikanásobně víc. Produkční výstavy, BcA. Ondřej Bouček mi posléze ještě odpověděl na otázku, jak došlo k tomu, že výstava je právě v Pardubicích. Každý rok hledají nějaký tip na vánoční rodinnou výstavu a vedení Východočeské galerie je s rodinou Milerových v kontaktu a tak vznikla právě tato expozice.

Výstava je otevřena denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin a potrvá do 7. ledna 2012

A moje dojmy z výstavy?

Tak první a jedinečný je obrovská úcta k tak talentovanému člověku. Vezmeme-li v úvahu těžké dětství Zdeňka Milera, které prožil v Kladně, byl jeho talent opravdu darem od Boha. Když se před devádesáti lety narodil do chudé rodiny, maminka ho krmila kozím mlékem a celá mužská část jeho rodiny pracovala na hutích, což byla nesmírně těžká a zdraví poškozující práce s výdělkem, který stačil leda tak na přežití.

 I přes nuzné podmínky jeho tatínek rád maloval a malý Zdeněk ho často pozoroval. A pak… jednoho dne ve škole namaloval podle vzoru při hodině nádhernou horu Říp. Jeho talent se projevil! A pana řídícího velice překvapil!  Sám tento svůj dar považoval za „životní zakletí“, protože neměl lehký osud a kreslení a malování ho unášelo mimo těžkou a nespravedlivou realitu života.  Přesto věděl, že tahle práce je tou správnou cestou, po které má jít a která má smysl. I když je někdy nelehká.

Nic z této životní mizérie byste však na této výstavě nespatřili ani koutkem oka.

Hned v úvodu jsem obdivovala jisté, pevné a sebevědomé črty obyčejným tenkým fixem.   Ale i tužkou kreslené studie a skicy (třeba ke knížce Krtek a raketa), více či méně vybarvené. Před Vámi se tu rozkrývá pozadí vzniku krtečků, taková ta mravenčí práce, obrázky, jež nikdy nespatří světlo světa, protože jsou nanečisto. Přesto krásné a odrážejí obrovskou energii a zaujetí a hlavně dlouholetý um jejich autora.

Zákulisí vzniku filmu

Poprvé jsem tu viděla fólie s barevnými postavami , které stojí za animovanou pohádkou. Takzvané ultrafány a filmová pozadí.  Na informační tabuli se pak můžete dočíst, že pan Miler sice nakreslil základy (ovšem dělal prvotní skicy k ději) , ale celé obrázky již nevybarvoval. Konturista udělal konkury perem a kresbu tuší, koloristky zase vyplňovali konkury barvami. Zajímavé.

Uchvátila mě titěrná práce akvarelovými barvami, při které Zdeněk Miler vykresloval kytičky na louce. Ty drobné detaily, ten kontrast naivně ztvárněných šnečků, krtků a pejsků a proti nim téměř reálně vypadající louka či sem tam nějaký strom. To vše dotváří přístupnost dětem a zapadá jim to do jejich dětské představy o světě kolem. A o světě pohádkovém.

Jak namalovat sníh?

To je otázka? Sníh není jen bílý, jak známo. A jak takoví mistři jakými Zdeněk Miler dozajista byl, malují sníh? Krásně, ve vystínovaných plochách jsem našla modrou, šedou a hnědou.  A nebe? Nebe bylo na jednom obrázku až plastické, krásně jemně „vyťupkované“.Krtek a medicína? Kolik práce dal ten lev s bolavým zubem vidíte až nyní, na originálním obraze, ty mnohé odstíny a pečlivost, ze které ale i tak vystupují znaky teplé lidské práce a srdce, které jim autor věnoval.  Ovšem rybičky a krtek v žaludku velryby… no skoro jsem zase měla ten nepříjemný pocit po těle, jako když jsem byla dítě.

Krtek prostě umí vzbuzovat emoce a je úžasným zážitkem vidět tyto obrázky naživo a moci se očima dotknout pravé mistrné práce Zdeňka Milera. Jen škoda, že se nemohu podělit o fotky, na výstavě bylo fotografování  na přání rodiny zakázáno.

Čínské inspirace

Součástí výstavy je v dalších místnostech galerie také expozice jeho manželky, Emilie Milerové s názvem Čínská inspirace. A ani té jsem neodolala. Naprosto jiný styl!

Emilie Milerová  (1936) od roku 1997 žije a maluje v Praze. Její obrázky jsou snové, vyhrává si s kresbou a malbou tuší a různými odstíny, které evokují zasněný stav.  Je určitě dobře, že se z ženy v domácnosti časem, která snila o studiu textilního a módního návrhářství  stala výtvarnice, která má co nabídnout.  V její tvorbě je znát znalost přírody a také to, že se umí vcítit do čínského umění. Pro nás je to příjemné ovanutí jednoduchou energií a vzdušností jejích obrazů.

Zdeněk Miler natočil na 70 filmů, z nichž přibližně 50 bylo právě o Krtečkovi

Ilustroval na 40 knih pro děti

Foto: Dům U Jonáše, R.Petříčková

Qilaut, eskymácký větrný bubínek, je kruhového tvaru. Kruh nemá začátek ani konec. K tomuto kruhu všichni náležíme. Celé lidstvo je větrný bubínek, ovládat ho však dokáže jen náš Stvořitel. Mnozí z nás na to však již zapomněli. Potácíme se ve falešných představách o světě i sobě samých. Ženeme se za nesčetnými iluzorními cíli, namísto toho, abychom pohlédli do svého nitra a nechali promluvit naše srdce.

Neexistuje hezčí modlitba než kvetoucí člověk – vzpřímený, silný, krásný. K tomu jsme stvořeni. Navždy.

Chovám naději, že naše srdce budou silně tepat, abychom mohli ve zdraví žít a růst. A protože i tvé srdce tepe, dostaneš od něj odpověď, kdykoliv k němu zahovoříš. Čím je tep silnější, tím je člověk zdravější. Dokážeš ho vnímat? Jak je silný? Jak silný by mohl být? Podívej se na současný svět. Chápeš, že my sami jsme způsobili všechny změny, které v něm probíhají?

Z našich životů se vytratilo posvátno. Vzhlížíme k mediálním hvězdám, vyhledáváme zábavu a pohodlí. Ačkoliv většina z nás žije v materiálním blahobytu, stále jako by nám něco chybělo.

Chceš vědět, co ti nejvíc chybí? Řeknu ti to – nejvíc ti chybí ceremonie. Nic důležitějšího v lidském životě neexistuje. Požádáš-li šamana o pomoc, uspořádá ceremonii, aby pozvedl tvého ducha, aby tě uzdravil. Vy, lidé ze západního světa, ceremonie zoufale postrádáte. Považujete je za něco tajemného a složitého, stejně jako považujete za složitý celý svůj život. Život je ale ve skutečnosti docela jednoduchý – a krásný. To jenom vy ho komplikujete.

Důležitost ceremonií, schopnosti vnímat slavnost života, zdůrazňuje Angaangaq neustále. Stejně jako význam modlitby.

Modlit se neznamená žádat od Stvořitele to nebo ono. Modlit se znamená otevřít Stvořiteli srdce. Modlit se znamená vnímat. Modlit se znamená oddat se tichu a pátrat po tom, co chceš stvořiteli sdělit. Modlit se znamená meditovat a přimět modlitbu, aby ti v srdci zjevila odpověď.

Lidé čekají na zázrak, ale žádný se nestane. Doba zázraků minula. Zůstal jediný zázrak: zázrak tvého života.

Jsi-li u sebe doma, jsi doma všude. Na světě neexistuje větší chrám než příroda. Když ji vyhledáš, dostaneš se domů, k sobě domů.

Naše srdce zůstává naším nejlepším přítelem i rádcem. Ceremonie ho pomáhají udržovat silné a zdravé. Příroda ho rozšiřuje do celého Vesmíru.

Stále více lidí Angaangaqa žádá, aby s nimi slavil šamanské ceremonie. Můžeme se k nim připojit i my. V kruhu svého společenství, své rodiny, v tichosti svého srdce plného vděčnosti za zázrak života. Roztavme led v srdcích. Duchovní změna klimatu je skutečná výzva pro nás pro všechny.

ANGAANGAQ – Šaman z Grónska

O to víc překvapí, že vcházíme nikoliv do pekelných plamenů, ale přímo do nebeské brány.

Ovšem čerti tu také budou. A budou to docela kvítka!

Vítá Vás růžová andělka, krásná slečna andělová, která má velmi  zvláštní úkol. Stráží každého, kdo má někoho rád…  a kousek vedle ní je starý anděl, který drží ochranou ruku nad těmi, kdo se chtějí něco nového naučit. Alespoň dle průvodkyně a koordinátorky výstavy, Soni Oberreiterové.

Ta dětem školkového věku na prohlídce například dále prozradila naprostou novinku. A to, že v nebi žije také Fičavec, Bouřňák nebo Fujavice, což je bytosti, které moc rádi dělají  neplechy. Třeba zvedají holkám sukýnky nebo vám zacuchají vlasy nebo nějakou podobnou lotrovinu. Tomu se potom Fujavice směje tak, že se celá pokřiví.

Součástí nebeské expozice je také zasněžená vesnička, na které se postavičky pohybují a zpívají. Krásný je ovšem nápad udělat nějaký pohádkový výjev do skříně.

To se Vítězslavě Klimtové velmi podařilo…

A pokochat se můžete i nad čarodějnou chýší, nad kterou se  tyčí obrovská sova a uvnitř svítí oranžové světýlko, které velmi věrohodně imituje oheň. Podle mě tohle je nejpodařenější kousek na celé výstavě a to z jednoduchého důvodu.

Stačí se na tuhle chýši podívat a jste TAM. Jste v pohádce! Tak autentické a krásné to je. Postavičky jen se pohnout a jen promluvit.

Jenže hned za čarodějnou chýší se dostáváme do pekla. Není tam strašidelno, děti se nemusí bát.  I když první dva exempláře bazilišků budí poněkud respekt. Pokud totiž baziliška probudíte,tak ho nesmírně naštvete, on zakoulí očima a vy leknutím zešedivíte. Navždy. I s oblečením. A  co hůř. Nepomůže, ani když se převléknete.  Zase zešedivíte. Krásný byl taky čert hospodáříček a  čert, který lenošil po bujaré noci. Ten se vážně vydařil.  Stejně jako nakouknete do čertovské kuchyně. Tam se toho moc neuvaří, čerti umí leda tak muří nohy a pavoučí nožky do kotlíku naházet a vystavené dobroty dělaly děti z jedné pardubické základní školy.  Vidíte to, na peklo se prostě nelze spolehnout.

Tam Vám najíst nedají…

Soňa Oberreiterová mi prozradila, že i tentokrát si velkou část povídání k jednotlivým postavám Vítězslavy Klimtové vymyslely s kolegyní  samy.  A mne zaujaly krásné a velmi věrohodné pavučiny. A vůbec, když jste se tady pozorně rozhlédly, viděli jste mnoho malých detailů, které tvoří dokonalý celek. Netopýři visící ze stropu, duchové nalepení na zdi, světelné efekty a hlavně… hlavně ty pavučiny!!! Jako živé. No pravda, při bližším ohledání jsem s úlevou zjistila, že pavouci jsou plastoví…

A mě napadá jediná otázka.

A není Vám potom líto, když tak krásnou expozici zase musíte zbourat?

„Ne, není,… tak my se zase těšíme na tu další,“ odpovídá s úsměvem paní Oberreiterová a to je vlastně pravda. Plány na příští rok jsou zatím ve fázi vyjednávání, takže ani já vám nemohu prozradit, kdo další bude v Šatlavě vystavovat.

Vítězslava Klimtová (1941) je spisovatelka a výtvarnice, která o sobě říká, že je objevitelkou pohádkové země plné strašidel, víl, skřítků a jiných elementálních bytostí. O tom svědčí i její obrovská bibliografie plná encyklopedií a lexikonů strašidel a jiných pohádkových knížek. Některé její postavičky z knížek žijí i loutkovým životem, jiné existují pouze na papíře a jiné zase pouze v té trojrozměrné podobě.  Všechny loutky a detaily k nim si výtvarnice vyrábí sama.

Vítězslava Klimtová žije v Pičíně, kde má nejen výtvarný ateliér, ale také muzeum celé své tvorby. A čas od času se část jejího pohádkového bohatství  posadí do auta a přijede někam těšit na putovní nebo stálejší výstavu. Třeba do Šatlavy… tam si jí můžete prohlédnout do 21. prosince, protože do konce roku musí být strašidla, andělé, čarodějná chýše i čert povaleč zase hezky doma, u své výtvarné maminky.

Maminky, která do svých postaviček vtiskává naprosto nezaměnitelný styl, výrazy a drobné detaily.  Pokud uvidíte několik jejich děl, tak u těch dalších už dopředu víte, že budou podobné, ale přesto jiné a překvapivé. Zvláštní směs dojmů ve Vás její díla vyvolají…

Foto: Renata Petříčková

Já vím, že Vaše civilní jméno je jiné a jméno Alue, Aluš, Aluška… berete jako to pravé, to, které vystihuje Vaší podstatu? Jak k Vám přišlo?

Tímto jménem na mě volaly neznámé hlasy, když jsem byla malá. Později mi toto jméno předala jedna paní na našem prvním a bohužel posledním setkání. Tehdy jsem jí moc padla do oka a ona se hned rozhodla, že mi udělá na místě automatickou kresbu a zjistí mi jméno. Když mi pak dala do ruky papír s nápisem ,,Alue“, vzpomněla jsem si hned na to dávné volání a byla jsem v šoku. – Kdybych tehdy věděla, že jsou to andělé, určitě by se mi jako dítěti žilo lépe a prozření by přišlo dřív. Dodnes jsem té paní za toto postrčení vděčná a vždycky budu.

Má takové jméno každý a jak se k němu případně přes ty andělské kanály dostat?

Tohle zajímá většinu lidí, kteří se snaží kontaktovat anděly. Samozřejmě každá duše má nějaké jméno. Toto jméno se určí podle rezonance dané bytosti, protože každé písmeno má vlastní energii. Tzv. ,,duchovní“ jméno se tedy dá zjistit jednoduše přes automatickou kresbu, anebo se na něj stačí zeptat andělů, na tuhle otázku odpovídají rádi a bez problému. Nemyslím si, že je nějak moc důležité znát tohle druhé jméno, ale když má třeba někdo své křestní spojené se špatnými věcmi, jako já, může to pro něj být dobrá volba na přezdívku, nebo umělecké jméno, na které se dá přejít dle libosti.

Jak? Musím použít rituál nebo stačí chvíle klidu a upřímná prosba o  napojení…?

Ano, stačí to druhé. Andělé žádné rituály nepotřebují. Rituály patří černé magii a s tou nemají andělé nic společného.  Potom záleží jenom na člověku, jestli bude chtít poslouchat, nebo ne. Někdo se nedostane ani k té prosbě, protože se bojí. – Stačí si v klidu sednout, relaxovat a vyslat myšlenku s čistou hlavou. O nic složitého nejde. Ti, kteří nic neslyší, zkrátka slyšet nechtějí, nebo se slyšet bojí, ale i na tom se dá pracovat.

Nejen andělé jsou motivy Vašeho kreslení, ale i různé víly a elementární bytosti, nejčastěji z přírody. Dalo by se říci, že když jde Alue K. Loskotová do přírody, vidí úžasnou scenérii nádherných a něžných entit?

Nemám zapnuté radary neustále, to bych za chvíli ulétla hlavou do oblak. Ze začátku jsem viděla bytosti pořád a všude, až jsem si nakonec uvědomila, že i tohle škodí, když je toho moc a začala jsem tahle vidění otevírat, jen když to sama doopravdy chci. Takže nevidím na příkaz, ale jen podle svého přání. A i když se to může někdy zdát divné, ne vždy mám náladu si povídat s bytostmi, když jdu do lesa. Někdy chci být prostě jen sama se sebou a se svými myšlenkami, jindy jdu zase do lesa cíleně, protože opravdu něco potřebuji, nebo chci společnost bytostí z jiného světa. Je to podle potřeby. Například se po bytostech nedívám, když jdu s někým. Na tohle člověk potřebuje svůj klid, a když se náhodou zmíní tomu druhému, že za bukem na nás kouká nějaký zelený mužík, tak to toho druhého akorát rozhodí a někdy i poleká. Někdy zase bytosti vykládají vtipy a dělají si z různých věcí srandu. A když se tomu člověk najednou začne smát v přítomnosti někoho druhého, velmi špatně se to vysvětluje.

Jak se cítíte při kreslení, je to pro Vás relax nebo naopak „vybíječ stresu“?

V minulosti, když mi někdo v životě opravdu hodně ublížil, občas jsem nakreslila obrázek, do kterého jsem tu bolestivou emoci vrazila, ale jinak je to pro mě odpočinková záležitost. Pár depresivních obrázků z minulosti mám, ale připomínají mi věci, na které myslet nechci, tak na ně moc nekoukám. Radši prohlížím ty barevné a veselé. Většinou se snažím vystihnout svoji náladu v danou chvíli, kdy kreslím. Podle toho také nazývám své obrázky a posledních pár let, kdy se mám moc dobře, je to samá barvička a úsměv, tak jsem za to ráda.

Co Vás na dnešním světě a v tomto žití nejvíce stresuje?

Já nežiji ve stresu, ale spíš ve zklamání. Štve mě, jak jsou lidé neskutečně líní a jak se pořád všeho strašně bojí. Všechno chtějí zadarmo, přitom sami by si nechali pro korunu koleno vrtat. Když už něco zdarma dostanou, tak si toho neváží a nakonec vás ještě pomluví, že jste nedali víc, nebo že to zdálo za starou bačkoru. Vadí mi, jak jsou lidé líní sami přemýšlet a hledat a jak strašně závidí lidem, co něco dokázali, místo aby se inspirovali a taky se pokusili jít za svými sny. – Nežiji ve stresu, ale jsem zklamaná chováním lidí, které pozoruji každý den. Například co jsem vydala knihu, tak je to samé: ,,Jojo, taky bych někdy chtěl nějakou napsat… hm, taky jsem o tom vždycky snil…“ – A já si říkám ,,Sakra, tak proč do toho nešli? Proč o tom jen fantazírují?“ – Lidé mají sice sny, ale jsou jim k ničemu, protože se většinou nesnaží je plnit.

S těmito slovy mohu jen souhlasit. Ale zpět k obrazům J A máte třeba někdy pocit, že Váš obraz má nějaké poslání? Že ho musíte někomu dát, že energii, kterou do něj vkládáte, vkládáte i pro někoho jiného?

Ani ne. Já na papír vkládám hlavně úryvky z mého nitra. Párkrát jsem se pokoušela o portrét a to jsou snad ty jediné chvíle, kdy jdete za daným člověkem a doufáte, že ho potěšíte a že si možná ten obrázek bude chtít nechat. Jinak kreslím sama pro sebe, dávám průchod svým emocím a představám bez ohledu na okolí... Hodně blbé jsou totiž ty situace, kdy za někým jdete celá natěšená a on to pak neocení. Člověk by neměl své štěstí zakládat na jiných lidech, ale na sobě. Protože jednou zafouká vítr, lidi odvane, radost pak zmizí a můžete začít znovu.

Hm… to je stará známá pravda, ale přesto se zeptám… jaké máte vůbec ohlasy na své obrazy?

Z 90% lidé říkají, že jsou mé obrázky krásně optimistické, veselé a že se na ně moc dobře kouká, že zlepšují náladu. Pak jsou tu ti ,,inteligentní lidé s vysokými školami“, kteří tomu strašně moc rozumí a nazývají moje obrázky za ,,nevystavitelné naivní umění“. – To mě nedávno panečku pořádně dožralo, když jsem měla slíbenou výstavu a nakonec se dozvím tohle. Dneska moje ,,nevystavitelné naivní umění“ zdobí stránky mé knihy a lidem se to moc líbí, takže na tyhle ponižující řeči nedbám. Když se podívám, co dneska visí za ,,moderní umění“ v galeriích, chce se mi brečet. Raději budu nevystavitelná a naivní, než dělat rýhy drátem do pocákaného plátna a nazývat to uměním, nebo nedej bože dělat sochy jakýchsi monster, ze kterých trčí jakési bodliny. Nikdy mě u tvorby mé i jiných lidí nezajímala reálnost, vždy jsem dávala přednost věcem, které jsou povzbuzující a ve kterých je určitý otisk něčeho hezkého, z nitra autora. Když umělec do nějakého obrazu vrazí svoji depresi, měl by ho jít někam schovat, nebo rovnou zakopat či spálit, ale ne to vystavovat a ještě chtít prodávat. – Proč?? Hnus a utrpení je tu všude kolem nás, umění má lidi těšit, tak proč propagovat dekadenci a deprese?

Chodíte se na své obrazy třeba sama dívat a vnímat jejich energii? Nebo pro samotného autora už zůstane po tvorbě brána energií uzavřená?

Někdy si pěkně sednu se svými obrovskými šanony a prohlížím si kresby jednu po druhé. Líbí se mi, jak se každý rok viditelně zlepšuji  a jak jsou moje obrázky pořád veselejší a technicky lépe zvládnuté. Jsem takový samouk, snažím se zlepšovat a mám radost, když to můžu vidět a porovnávat. Když člověk kreslí hlavně sám pro sebe a pro svoji radost, tak je samozřejmě úžasné si ty šanony vytáhnout a prolistovat. Je to pro mě jako vstoupit do chrámu své vlastní duše, kde je mi dobře a kde se cítím smířeně a v klidu.

Zkoušela jste někdy automatickou kresbu?

Zkoušela, ale už je to tak pět let. Pak jsem to pověsila na hřebíček. Ne, že by to nefungovalo, jenomže na co bych měla dělat nějaké počárané výjevy a pak v nich hledat vzkaz, když se můžu andělů zeptat přímo? Prostě si ho zavolám a on mi to řekne, nebo mi to ukáže. Na co to dělat oklikou? A když mi to spojení výjimečně nějak nejde, vytáhnu si andělské karty, takže automatická kresba se u mne projevila jako docela zbytečná věc, přestože pro mnoho lidí může být skvělá a já samotná s ní mám velmi dobré zkušenosti, jako třeba tehdy s tou paní, co mi připomenula mé jméno. Komunikaci s anděly nechávám raději na osobní rovině a papír nechávám svojí duši.

Milá Alue, nezbývá mi, než popřát mnoho štěstí nejen v kreslení a psaní, ale také v další životní cestě. Přeji hodně lásky a krásný předvánoční čas a těším se, že se třeba zase za nějaký čas „sejdeme“ a opět popovídáme.

Trpíme podivným rozdvojením našich rolí ve společnosti, mezi pracujícím a konzumentem, mezi utlačovaným a obletovaným. Svět komerce s námi jedná jako s celebritami. Lichotí nám, podlézají nám, tak dlouho, dokud jim nepodáme svou kreditní kartu.

Bezesporu i celá paleta státní kontroly byla navržena tak, aby v nás podněcovala nervozitu, soudí Hodgkinson. Zdraví a Bezpečí, tyto dva vězeňské dozorce využívají ti, kdo nám chtějí zasahovat do života, k zavádění ještě přísnějších opatření na omezení naší svobody.

Otázkou zůstává, zda skutečně žijeme ve svobodné zemi, když je každý náš krok sledován orlím zrakem nejrůznějších norem, zákonů a nařízení. Kde je nám bez ustání vštěpováno, co je pro nás dobré - jaké jídlo, auto, kus oblečení, povzbudivý prostředek, rtěnka či šampón na vlasy z nás zaručeně udělá vysmáté fríkulíny (free-cool-in muže nebo ženy).

Autor nevyzývá k boji. Skutečným úkolem je najít nepřítele uvnitř, ne mimo. Přístup Kdyby se mnou ti parchanti nevydrbá-li, tak by bylo všechno OK, je podle něj naprosto nezodpovědný. Do určité míry jste jim sami dovolili, aby s vámi vydrbá-li, a můžete se rozhodnout, že už jim to tolerovat nebudete.

Čím víc účtů platíte, tím víc požadujete po někom jiném, aby za vás udělal něco, co byste si v jiném světě udělali sami. Všichni tito podomní prodejci s účty se vám vnucují s příslibem, že vám zjednoduší život. Opak je pravdou. Jenom vám ho zkomplikují. Omezením naší závislosti na vnějších službách získáte víc času a peněz. Můžete si dokonce vyrábět u svoji vlastní energii. 

Hodgkinson na dané téma nahlíží z nejrůznějších stran, na pomoc si bere příklady z předprůmyslové historie, zamýšlí se nad výhodami středověkých samosprávných měst s jejich řemeslnými cechy založenými na bázi spolupráce a podpory.

Úkolem členů cechovních spolků a kupců se stalo ustanovit systém hodnot, který by udával, jak mohou pracovat, aniž by tím popudili boha. Práce měla být tvořivá, kvalitní, nemělo by jí být příliš mnoho, členové cechů by se měli dohodnout na cenách, postarat se o svoje kolegy, a neměla by existovat žádná konkurence. Zakazovala se na například noční práce, jelikož by mohla vést k neférovému soupeření. Ceny byly pevně stanoveny a půjčování peněz na úrok neboli lichva bylo zapovězeno.

Je čas vrátit se ke spolupráci, pospolitosti a čtrnáctidenním slavnostem, osvobodit se od starostí o svůj majetek.

Účinný způsob, jak uniknout z koloběhu práce-utrácení-dluhy-práce, vidí autor ve vytváření solidních, reálných věcí. Přestat konzumovat a začít tvořit. Zahalit se rouchem vznešené chudoby, kdy máme dost na svoje potřeby a nutné věci, zůstáváme však chladní vůči všemožným lákadlům. Užívat si radostí života, ale zbytečně se za nimi nehonit. Raději sbírat, než lovit.

Zbavit se touhy po věcech není svatouškovské a sebeobětující, je to odvážný čin svobodného ducha. Pokud máte kde bydlet, máte dost peněz, abyste si koupili nebo vypěstovali dobré jídlo, máte přátele, knížky a  spoustu pití a cigaret, tak se přece nemůžete mít nijak zle? To jsou ty důležité věci. Všechno ostatní je pouhá dekorace, rozptýlení, marnivost, okázalost.

Abychom udrželi byrokracii a daně na minimu, stačí vydělávat jen malé částky peněz a místo toho si navzájem prokazovat laskavosti.

Přijmout odpovědnost a chovat se podle toho. Podat výpověď v zaměstnání, nechodit k volbám, nebrat farmaceutické drogy: to není projev apatie, ale navázání nového vztahu ke společnosti i k sobě samým. Ve skutečnosti je projevem apatie a lenosti nechat se zaměstnat, chodit k volbám a cpát do sebe Prozac. Tím totiž předáváte kontrolu nad svými životy někomu jinému a nepřímo tak uznáváte, že jste více či méně zneužitelní.

Jak se stará společnost rozpadá, musíme klidně a neokázale vytvořit novou, paralelní. Staré, bojovné způsoby chování se potichu samy zničí. Naším úkolem je vytvářet společnost, která se umí chovat.

Neobtěžujte se s vyhlašováním svobodných republik nebo se stěhováním do země, která nabízí větší svobodu. Prostě prohlaste za nezávislý stát sami sebe. Netahejte a nenuťte do toho ostatní. Abychom se osvobodili od špatného chování, tak se musíme v prvé řadě chovat slušně my sami.

Všichni jsme ve skutečnosti svobodní. Je to jen otázka toho, jestli se rozhodneme tuto svobodu uplatňovat, nebo ne. Máme povinnost nahlédnout do svého srdce a objevit své poslání, svůj talent. Když to uděláme, dojdeme k poznání, že ostatní části našeho života celkem přirozeně následují.

Pečte si svůj vlastní chleba. Otevřete obecní sál. Skládejte hudbu. Přestaňte konzumovat. Začněte tvořit. Ignorujte stát. Zpátky k půdě. Ať žije dláto. Ať žije rýč. Ať žije kůň. Osvoboďte svého ducha. Obdělávejte zemi. Dělejte kompost. Život je absurdní. Jsme svobodní. Radujte se.

Tom Hodgkinson: Jak být volný, Nakladatelství JOTA, Brno 2011, vázaná, 334 stran.